Život s Ferdinandem

Rychle. Mám chvilku, než se probudí, abych si tu ujasnil a sepsal ten nános myšlenek a pocitů z 8 měsíčního soužití s miminem. Máme teď s Nitkou střídavou mateřskou, takže dnes jsem doma s Ferdou já a mamka bouchá kačky v yp fabrice :)

Kde začít... Asi u toho, že co budu psát jsou čistě subjektivní pocity a že ne každý tatínek to má takhle hozené. Možná to je tím, že už mi není 25 a středobodem vesmíru nejsou páteční mejdany nebo velcí klienti. K tomu, mít dítě jsem prostě dospěl a myslím si, že je to ta nejpřirozenější cesta k potomkovi.

Ferda má aktuálně 8 měsíců. Už se z něj stal člověk. Ten přerod z "ležáka" co máchá nekoordinovaně rukama do člověka na kterém vidíte jak přemýšlí, jak reaguje na věci, jak projevuje emoce (jinak než pláčem), ten je úžasnej a proběhl někdy po šestém měsíci. Do té doby to byl zafixovanej človíček. Jasně, byl to mazel, ale interakce byla dost omezené. Teď to nabírá obrátky a je to úlet. Úlet v dobrém samozřejmě.

Nejvíc funguje takové to těšení. Víte co. Jak se prostě na něco těšíte. Těšíte se na pátek, těšíte se na dovolenou, těšíte se na vánoce, těšíte se na novou elektroniku, která vám jde z e-shopu, tak uplně stejně se těšíte na to, až se ráno probudíte a vedle v postýlce se na vás směje ten malej špunt. Nebo jdu od auta domů a to já nejdu, to já utíkám a těším se, až odemknu dveře od bytu a uvidím toho borčáka jak mě spatří a namíří si to ke mě s úsměvem, že mě vidí.

Radost. Máte radost, že se mu něco podařilo, že něco pochopil, že zamává, že vám dá hi-five, že se mu povedlo se postavit na nohy, že něco pochopil, co jste se mu snažil pů roku vysvětlovat. To jsou prostě ty nejhezčí životní zážitky. To je ta radost, to je to, proč se těšíte ze života, tohle vás vnitřně hrozně nakopává a já si to denně uvědomuju stokrát a stokrát za to děkuju a snažím si to užít a zapamatovat. Schovat pro ty horší chvilky v životě, které ještě přijdou.

To malé stvoření je hrozný pohodář. Kam vstoupí, tam vykouzlí lidem úsměv. Hrozně pozitivně nakumulovaná energie. Někdy v tom jeho výrazu, v tom úsměvu, který na mě hodí, vidím svého tátu. Nevím. Možná ho tam vidět chci, možná mám poblázněný vnímání. Zažívám s tím dítětem pocity, které sem měl já, když jsem byl prcek. Jen to teď vidím z druhé strany.

Když si to po sobě čtu, tak to působí jak kýčovitý výlev od poprděného fotra. No a co :) Je to tak. Je to úžasná jízda, plná emocí. Radost, strach, štěstí, hrdost, pýcha. To zjištění, že udělat si na téhle planetě kopii je možná vlastně jeden ze smyslů života. To za čím se pachtíme, abychom se měli dobře, abychom něco dokázali, abychom tu něco zanechali. Nezanechám tu nic zásadního. Hadry se obnosí a vyhodí. Weby se vypnou, loga redesignují, fotky skončí v šuplíku na harddisku. Na pohřeb vám příjdou kámoši, stáhnou pár lahví slivovce a zapomenou. Ok kdybych byl architekt, tak si můžu říct, že po mě zůstane stát barák, nebo socha, nebo že jsem rozjel značku, která třeba přežije i mě. Ale ten malej prcek, kterýho musíte vychovat, správně nasměrovat a pak se jen radovat z toho jak se mu daří, to je imho ten smysl života. Tu energii, kterou do něj investujete, ten čas který to sežere, to vlastní zmuchlané a zahozené ego. Za ty okamžiky prostě stojí a já jsem šťastnej a vděčnej, že tady toho kluka mám.

Áaaa. Ferdík je vzhůru. Jdem si hrát. Hezkej den.