První měsíc

Říká se, že až s dětma si člověk uvědomí, jak čas rychle běží. Od chvíle, kdy Ferda spatřil světlo světa uběhl právě dnes měsíc a já mám chvilku na lehkou rekapitulaci z pohledu otce - prvničky :)

Za ten měsíc přibral kilo a narostl o 4 cm. Dětská žloutenka ho první dny držela v dost vyklidněném módu. Poté nastoupily "prdíky" které ho nenechají spát a nás taky ne :) Ale není to žádná tragédie. Snažíme se o nějaký režim, který teda zatím selhává. Interakce z jeho strany je pořád mizivá. Nepochopil ještě ani vlastní ruce. Oční kontakt už udrží a semtam se mu vyloudí na tváři i úsměv. Ale pořád dost náhodně generovaný. Úsměv se taky během sekundy mění v pláč a naopak. Je fascinující pozorovat, jak člověk přichází na svět uplně ve stavu ZERO. Prostě nic. Jedinej reflex je přisátí se na bradavku. Víc nepotřebuje. Na druhou stranu člověk vidí každým dnem maličké pokroky. Foťákem na něho mířím denně a všímám si těch malinkatých ale patrných rozdílů.

A jaká je změna v našem životě? Den uběhne tak nějak rychlejc než dřív. Telka hraje na volume 3 - 4, takže prakticky nejde slyšet. Vlastně ji už ani moc nezapínáme. Promítání filmů v ložnici už taky moc nepraktikujeme. Spát chodíme v devět max v deset. Vstáváme v 6 - 7. Na pivo si zajdu bez většího omezení :) Pracovní morálka upadla někam k bodu mrazu, ale já si tohle období asi chci užít víc s malým než u počítače.

Dny se stávají mírně stereotypní, kočárkování, koupání, přebalování stokrát za den. Za křiku dítěte, kterému by teď prakticky nemělo nic chybět, vstupujeme do druhého měsíce. Uvidíme, jestli na jeho konci už mi dá junior hi-five nebo se na mě cíleně usměje. Jsou to malé radosti a drobnosti, které vám dělají radost a naplňují vás pocitem štěstí a spokojenosti. A tak to asi má být.