Kuba O4 - Středozem, pláže a all inclusive

Západní část ostrova jsme si mohli odfajfknout a vydali se směr východ. Cesta vedla opět přes Havanu, protože to bylo nejrychlejší. Tentokrát jsme se vydali do provincie Cienfuegos zhruba uprostřed ostrova. Byl to celkem náročný a dlouhý přejezd bez jasné vidiny ubytování (po předchozí zkušenosti). Vysnili jsme si nějaký hotýlek na pláži, nedaleko krásného Trinidadu. Bohužel se opět opakoval stejný scénář - "Sorry, we are full". Nakonec jsme našli azyl opět vysoko v horách. Tentokrát v Topes de Collantes. Lázeňské středisko zhruba 20km od Trinidadu, kam se jezdí asi za odměnu rekreovat zasloužilí Kubánci. Pokud si někdo ještě vybaví dovolené s ROH, zhruba tak to tam nějak vypadalo. Pro trekaře vysněné místo s vodopády a úchvatným lesním porostem, pro nás to byla zaplivaná díra jen na přespání. Ale své "kouzlo" to mělo. Rekreovat se s běžnýma Kubáncema byl zážitek. To zase jo. Noc jsme nějak přečkali a ráno nás jako odměna čekalo městečko Trinidad, které je teda kompletně zaštítěné organizací UNESCO. A je to znát. Pokud zavřete oči a představíte si romantickou Kubu, je to právě tohle městečko. Malé, útulné, barevné, vyklidněné, plné kočičích hlav, zamřížovaných oken a krásných koloniálních staveb. Ráj pro fotografa. Než jsme to stihli celé projít, bylo odpoledne, a my řešili kde zase složíme hlavu. Nakonec se podařilo sehnat jeden hotel u pláže a tak jsme radši zůstali na 2 noci, s tím, že spočineme na pláži. V nabídce byla pouze varianta ALL INCLUSIVE za menší doplatek.

Tady vůbec poprvé jsem se setkal s praxí - pásek na ruku a žer co zmůžeš. A hned musím podotknout, že je to největší nesmysl, jaký sem zatím absolvoval. Krom toho, že s páskem na ruce si připadáte jako úplní kreténi a před lokálama v okolních městečkách se ho snažíte skrýt, aby vás hned nehodili do škatulky pitomec, co za pobyt na Kubě sní víc jídla než celá kubánská rodina za měsíc. Druhá věc pak byla nabídka jídla. Tvářilo se to celé sice honosně, ale tak po kubánsku honosně. Jeden salám, jeden sýr, pomerančovej džus, banány, ananas, nějakej salát, kukuřice, jeden druh pečiva, vajíčka, kuřecí maso, nebo hovězí když se poštěstilo. To v různých obměnách 3x denně. Nesnášel jsem ten pocit stát s prázdným talířkem ve frontě plné turistických důchodců a rychle uzmout něco na talířek, protože kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Děs! Když pak vidíte, jak zaměstnanci večer opouští hotel s kýblem zbytků, kteří rozežraní turisti nedojedli a doma se z toho nají celá famílie, je vám smutno a cítíte se jako totální pitomec.

No nic. Máslení u moře proběhlo. Já se stihl slušně osmahnout, protože "ve stínu to přece vůbec neopaluje", tak co bych se mazal, a po dvou dnech jsme vyrazili dál. Tentokrát byl cíl cesty městečko Camaguey, ve kterém jsme se ubytovali opět na dvě noci a po půl hodině procházení jsme zjistili, že tam vlastně vůbec nic není a že teda nevíme, co tam budem 2 dny dělat. No ale tak smě si to všechno prošli několikrát a nějak se zabavili.
Při odjezdu jsme zjistili, že nám vybrali auto, kde teda naštěstí byly jen mé sluneční brýle a po 300m jízdy a podivném zvuku, jsme zjistili, že máme ušlé zadní kolo. Popadla nás parádní paranoia, že nám to Kubánci vypustili a teď někde čekají, až zastavíme a začnem vyměňovat kolo. Akce jak sviňa. Já měním kolo, Jitka vlastním tělem brání auto a naše zavazadla a rekognoskuje terén :) Žádný takový katastrofický scénář se nenaplnil. Já kolo vyměnil a jelo se dál. Dašlí challenge bylo v tom spletitém městě najít nějaký pneuservis a ušlé kolo si dát opravit, protože defekty tu jsou na denním pořádku. Po chvilce bloudění jsme našli servis. Rukama, nohama jsme jim vysvětlili problém. Za 20 minut bylo kolo opravené a jelo se dál.

Tentokrát opět na pláž a ne ledajaká. Údajně jedna z nejhezčích na celé Kubě. Ostrůvek Cayo Coco na severu ostrova, ke kterému Fidel poručil postavit cestu přes moře, takže jedete 30km po úzké cestě. Zprava moře, z leva moře. Údajně tam uplně zabily nějaký ekosystém přirozené obměny vody a v důsledku toho tam zdechají korály, ale to se neřeší. Na Cayo Coco v součastnosti probíhá hotelová expance a jezdí tam jeden náklaďák za druhým a na horizontu vidíte desítky jeřábů, takže za pár let z toho bude bohužel druhé Varadero.

Anyway pláže jsou tam famózní. Bílej píseček, průsvitná modrunká vodička, plamy. No idylka. Kdyby teda v den našeho příjezdu nebylo total zataženo a nefoukal nesnesitelný vítr. Opět následoval problém s ubytkem. Nakonec jsme skončili v hotelu pro kubánské dělníky ze stavby. Jste na nejhezčí pláži Kuby, je hnusně, jste v hrozné ubytovně, vedle v pokoji čumí Kubánci na telku a vy absolutně nevíte, co budete do večera, než se bude dát usnout, dělat. Asi vrcholná depka.

Naštěstí se ráno mračna rozehnaly a my se jeli ubytovat do nejluxusnějšího místa - Memories of Carribe. Hotel plný amíků a kanaďanů, kteří si to tam teda užívali ve velkém stylu. Kdo neměl na pláži termohrnek (jako třeba my), byl úplná nula. Polovina lidí tráví pobyt u bazénu, polovina na pláži. Všichni neustále popíjí mojito, čtou knížky a hrozně se "baví" Kubánská animátorka u bazénu provozuje buď Bingo a nebo soutěž "Vypij co nejvíc rumu za co nejkratší čas". Lidé se hrozně "baví" a vy se chytáte za čelo a už chcete být zase pryč, mezi těma normálníma Kubáncema :)

Takže jsme to na té krásné pláži vydrželi den a radši se opět přesunuli do nějakého města, kde jste byli "na Kubě". Zpětně jsme toho litovali, protože jsme ještě nevěděli, co nás bude čekat na Varaderu, ale o tom až pozdějc. Zamíříli jsme do města Santa Klara. Kdo teda opět taky nic moc není, krom památníku Cheguevary. Jakási podivná socha v polopádu, polokleči, bez jakékoliv dynamiky, jak bych od socreal umění očekával. Před památníkem obrovské parkoviště a pod památníkem nějaká expozice, které jsme se radši vyhli. Stopli jsme si lokální drožku, která rozváží Kubánce po městě a vrátili se do centra. Ubytování bylo tentokrát kousek za městem v takové jakože romantické lokalitce plné palem a malých chatiček pro dva. Navečer se tam nahrnuly 3 autobusy turistů a bylo po romantice, nehledě na zatuchlinu, která se linula z našeho pokoje. Kdyby ti magoři radši chatky vyvětrali, než tam jen pustili klimatizaci. No ale socík. Co chcete od státních zaměstnanců. Tím jsme se celej pobyt uklidňovali a vpodstatě je chápali. Druhý den nás pak čekala už finální cesta na Varadero, kde jsme měli strávit poslední 4 dny naší dovolené. Ještě předtím jsme ale zamířili do zapomenutého městečka Remedios.

Tohle byly ty okamžiky, kdy jste se rozhlédli a řekli si: "Jo! tohle je Kuba, takhle ti lidi tady žijí a tohle stálo za to všechno vidět!" Brouzdáte uličkama, nikdo vás moc neobtěžuje, dokonce se s váma dají někteří do hovoru (ti co umí alespoň trochu anglicky). Potkali jsme tam jednoho učitele šachů. Chlapík co učí místní děcka hrát šachy. Dokonce nám ukazoval plakát na zdi, kde vysí slavný Capablanca, který tudy údajně jednou, možná, jako malé dítě projížděl. Ale o to nešlo. Chlapík nám ukazoval sešitek (takový offline guestbook), kde měl vzkazy od lidí, kteří stejně jako my, zavítali do toho bohem zapomenutého městečka, dali s ním řeč, zahráli partii, vyfotili se a nechali nějaký suvenýr ze své země. Samozřejmě sme mu taky napsali vzkaz a neměli u sebe nic českého, tak to spravilo pár propisek pro děcka a kovová dvacka se Svatým Václavem, ze které byl hotové! Slibili jsme mu, že mu pošlem jeho fotku a pohled z České republiky. To bylo moc příjemné a konečně jsem měl pocit, že se semnou baví někdo, bez vidiny nějakého profitu z nás.

No a pak následovalo Varadero, ale o tom až zase jindy, ať vám nekazím dojmy :)

FOTOGALERIE Z TRINIDADU, CAMAGUEY, CAYO COCO, SANTA CLARA, REMEDIOS