Indie a bílí muži

Druhy den v Mombaji. Je večer. Sedíme s rumem na terase hostelu a stáváte se rasisty...

Ano. Jsme bílí. Ano, víme kde sme a ano, víme že nás chtějí ojebat při každé příležitosti, ale tohle jsme nečekali. Na hlášku “hello my brother” jsem doslova alergičtí. Aplikovat na jednání s nima evropské modely vůbec nejde. Nic na čem se domluvíte předem, neplatí. Zkouší to na nás kde můžou. Já ještě celkem mávám rukou, ale borci se nedají jen tak. Stejně nás natáhnou. Ale oka. Jen to trošku kazí dojem, protože být neustále ve střehu je strašně únavný.

Do toho počasí, který je šílený. 31 C ve stínu, maximální vlhkost, kdy čisté tričko máte durch do 10 min. Smrad a smog. Dýchá se těžko. Ale konec stěžování.

Co jsme dnes viděli? Brutální rybářský trh, kde smrad dosahoval nepředstavitelného levelu. Další zážitek byla největší Mombajská prádelna pro celé město no a nakonec jsme hecli i největší slum na světě. Zážitek těžko popsatelný, ale hleděli jsme jak tam fungují. Vyrábí tam boty, kufry, recyklují odpad, prodávají mobily. Jsou tam restaurace, barbeři. Děcka si tam pouští draky z igelitek a vypadají u toho celkem spokojeně. Když nás guide zatáhl do úzké černé uličky, trošku jsem znejistil. Chtěl nám ale jen ukázat jak tam žijí. Na 2x2 metrech žije pětičlenná rodina.

Zbytek dne jsme pak strávili sháněním lístku do vlak. Na nádraží na pobočce pro turisty nikdo neseděl. Po chvilce čekání se na nás nalepil týpek, kterej nám sliboval jízdenky. Po 2 hodinách usilovného vyjednávání zjistíte, že vás stejně natáhli dvojnásobně a teď zjišťujeme, že lístky sice máme, ale jsme na sté pozici ve waiting listu. Tak uvidíme :)

Zítra opouštíme Mumbai a přelétáme na jih. Uvidíme jaké eskapády nás ještě čekají. No ale aby to nepůsobilo jako depresivní příspěvek. S borcema je to hrozná prdel :) Indi nás nepřestávají fascinovat a bavit. Bizár střídá ještě větší bizár a vystupování z komfortní zóny nebere konce. Nedáme se. Jedeme dál!