Expedice Slovácko

Opět jsme sbalili celou rodinu, naskládali se do našeho obytňáku a vyrazili za dobrodružstvím. Tentokrát poznávat Slovácko a Bílé Karpaty z české strany. Od pátku do neděle. Poprvé jsme nejeli sami. Přizvali jsme i Heba se svou rodinou. Má vpodstatě stejně staré děti jako my a pořídil si i podobný vůz, takže to zkusíme ve dvou rodinách.

Naše první zastávka směřovala jak jinak než k větrnému mlýnu v Bukovanech. Takový "zážitkový" areál pro rodinky s dětmi. Dominantou je větrný mlýn, který jak Ferda velice rychle zjistil je fake, protože se točí na elektromotor i v bezvětří. Cestou k mlýnu jsme míjeli billobardy právě s podtitulem zážitkový a to jsme věděli, že nevěští nic dobrého. V pátek tam naštěstí ještě nebylo milión lidí, takže jsme dali oběd (průměrná kvalita s trošku vypruzelou obsluhou) prošli si mlýn ze kterého je spíš gift shop a zahráli si s Ferdou minigolf. Vinca chvilku hleděl na nějaké kozy v ohradě no a jelo se dál. Místo je to kouzelné, ale chtělo by to zapracovat na detailech. Když se vám někdo snaží prodat idylku předválečného Slovácka a u oběda vám řve do ucha nějaké dementní lokální radio současné popové hity, na atmosféře to nepřidá.

Jedeme dál. No dál. Tvarožná Lhota a Autokemp Lučina u přehrady. Teleportem do 80 let minulého století. Zaparkovali jsme káru, udělali všechny potřebné úkony spojené se zakempením, uvařili si kafe a vydali se omrknout přehradu. Jako člověk tam je s pocitem, že tam přespí a zítra zmizí dál, ale když vidíte rodinky, co mají pobyt u přehrady na 14 dnů jako highlight cestovatelského léta, je vám z toho trošku smutno. Nechci aby to vyznělo že se nějak povyšujem. Určitě to bude spoustě lidí vyhovovat a neřeší. Jen prostě pro mě to byla trošku depka s Radegastem, párkem v rohlíku a skluzavkou z dob dávno minulých.

Noc proběhla poměrně hladce a ráno se k nám přidal Heb s rodinkou. Cíl byl tentokrát další větrný mlýn v Kuželově. Bohužel jsme se zrovna trefili do obědové pauzy a čekat hodinu se nám nechtělo. Tady člověk trošku naráží na jiné tempo druhé rodinky a zájmy. My bysme asi zůstali na parkovišti a udělali si špagety, jenže děti v druhém autě už usínaly a muselo se jet aby spaly. Ladit tyhle situace je prakticky nemožné. Oka. Jedeme dál. Tentokrát s cílem dostat se na Velkou Javořinu. Děti usnuly v obou vozech a tak se rychle řešilo kam na oběd. Bohužel 2 místa která jsme měli vytipovaná měly uzavřenou společnost, takže Heb se rozhodl už jet do kempu a my že dáme špagety někde s rozhledem do krajiny.

Takové místo jsme i našli. Na pohled krása. Vysoká tráva, rozkvetlé louky, ticho, klid a mír. Ovšem míra hmyzáku dosahovala maximálně otravného levelu, děckám se ani nechtělo moc z karavanu, tak se rychle udělali špagety a přesunuli jsme se do fakt hezkého kempu v Bojkovicích. Nový, čistý, hezký kemp s vlastním bazénem, který jsme hned využili, protože jsme byli úplně spravení z celého dne v autě. Postavili jsme auta dvěřma k sobě, natáhli markýzu a užívali si chvilku nicnedělání. Děcka tam měly slušného vyžití na hřišti i v bazénu a my jsme byli rádi, že jsme :) Jinak ještě k Bojkovicím. Moc hezká vesnička s hezky řešeným náměstím a příjemným dětským hřištěm. I kávu tam umí skvělou. Takže doporučujeme!

V neděli jsme to ještě chtěli vzít přes Luhačovice a projít si nově zrekonstruovanou kolonádu, ale člověk míní, děti mění. Probudili se nám v karavanu na parkovišti u přehrady. Ferda chytl nějakou rýmu a teplotu (asi nachlazení z bazénu) a Vincek už odmítal kamkoliv jet v sedačce. Do toho nesnesitelné horko a miliarda lidí všude. Zavelel jsem k ústupu a rovnou zpět do Kroměříže. Vrátit auto a do Brna. Cesta zpět byla peklíčko. Vincent od Luhačovic až do Km řval. Já to hasil po dálnici abychom byli co nejdřív doma. Takže Vicent řve, motor v autě v otáčkách řve jako prase. Vincet čím víc řve motor, tím víc řve on a snaží se prokopat ven. Na chvilku pomohlo přesunout ho na pozici spolujezdce v sedačce, ale i tak to bylo čisté peklíčko. Dojeli jsme uplně vyšťavení a kladli si otázku, jestli je tohle co chceme. Den předtím jsem to řešil s Hebem. Téma luxusní dovolené v resortu, kde nic neřešíte vs tohle adrenalínové dobrodružství. Co víme, je to, že dovolenou chceme trávit aktivně. Být někde týden na jednom místě a nehnout se odtamtud, to bych zešílel. Tohle je ale druhý extrém. Zvlášť s takhle malýma dětma. Ferda už je v pěti letech vpohodě, ale Vincent nám to dává sežrat. Už víme, že nemá cenu mít vysoké ambice na to, co všechno se dá za den stihnout. Vše se musí víc plánovat a delší přesuny určitě na jeho spaní. Taky priorita míst se vám dost změní. Toužíte po oploceném areálu s dětským hřištěm, abyste po hodině houpání zjistili, že vás to tak strašně nebaví :) Ale nedá se svítit. Máme děti a nejsme už sami. Musíme se podřídit, ale je to náročné, vyvážit to tak, aby to děcka bavilo a vám z toho nejeblo v kouli.

Letošní výlet obytňákem do Chorvatska asi dopadne nočním přejezdem Tiguanem a bydlení v nějakém hezkém airBnB, protože si chcme opravdu trošku odpočinout. Žít 14 dnů v obytňáku při 30 stupňových vedrech a se dvěma malymi dětmi si teď moc nedokážu představit.