Aktuálně

Asi by se to mohlo jmenovat něco jako "Pojednání o prachu" nebo "Jak jsem zůstal trčet na mezipřistání v Soulu" (nebo v Brně) nebo tak podobně vtipně, aby vás to takhle polednově naladilo. Jak už to tak ale vypadá z okna, nejsem v New Yorku, ale v Praze a pár dní to tak ještě zůstane. Island není jen země, která nám dala Pána prstenů nebo den svatého Patrika, ale taky se odsud poslední dny prášilo, i když teď už prej snad tak nějak míň. Protože to obsahuje fluor, tak to tam teď určitě musí svítit jako v Avataru a ne že bych to islanďanům kór nepřál, ale mohlo se to načasovat líp. Ambiciózní projekt dovolené ve Philadelphii, New Yorku a Washingtonu mi tak nějak klimaticky nevyšel, vedle mě leží dvě vstupenky na večerní NHL play-off v New Jersey a přebukovaná letenka na neděli.

Už ten minulej týden nepatřil zrovna do mých top ten. V pondělí jsem se dozvěděl, že jako v sobotu ještě před odletem zaskočím v jednom divadelním kusu, a po své první mikulášské roli se představím dospělejšímu publiku v neodmítnutelné roli kostelníka, kterej měl být trošku jakoby do mentálna a třeba by do toho zakoktal. Všehovšudy tři věty, z nichž první byla "hmoždíř" (ale to spíš tak, jak to umí třeba Vašek Vydra), druhá "Pozdravpánbu" (nebo teda tahle měla být asi první, před tím hmoždířem, no vidíte to) a tu třetí si tolik nevybavuju, spíš to byla kombinace prvních těch dvou. Po první zkoušce se tak nějak víc vyjasnilo, do mentálna mně to překvapivě nešlo a když večer pípla sms od režisérky "Petre radsi se zabal do ty Ameriky, kostelnika zahraje Vladimir", tak jsem ani neprotestoval, páč i když cynismus jakože za mě ano, nechtělo se mi v sobotu v den státního smutku poskakovat po jevišti. Takže dvacetisekundová role se nekonala a já jsem morálně vcajku.

Ve čtvrtek jsem se šel loučit s těhotnou kolegyní, popíjelo se a já jsem v mezičase pod stolem na mobilu zkoumal, co mrak. V pátek ráno sem si zabalil jedno tričko, dvoje ponožky, okomentoval jsem vtipně Stenovi na Facebooku fotku, podle které mu zrušili let do Varšavy, no a večer už jsem ty dvoje ponožky zase vybalil. V sobotu jsem asi třicetkrát v různých variantách viděl, co udělá sopečný prach s jumbem a v neděli jel prosit na Ruzyň. Pondělí zrušeno. Před stánkem Lufthansy asi patnáct lidí, národnostně bychom tak nějak kompletně pokryli glóbus. Přede mnou nejvtipnější z čekajících, který se dožadoval okamžitě Chicaga přes Frankfurt, načež mu stejně vtipně paní od letadel oznámila, že celej příští týden ne a že bude muset zůstat v Praze. Myslím, že jsem v jeho oku zahlídnul slzu, což ale paní za přepážkou nereflektovala a šla se vyčůrat. Za tři minuty se se stejným úsměvem vrátila, přebukovala to na neděli a na cestu mi přibalila povzbudivé "no snad vám to už poletí". No tak snad už mně to v neděli poletí.