Literatura

Jsme hokejová velmoc, máme nejlepší pivo na světě, našim knedlíkům se nic nevyrovná a náš mateřský jazyk je tak krásný, že je neodpustitelné dopustit se gramatické či pravopisné chyby. Hovoříme natolik složitým jazykem, že se mu žádný cizinec není schopen naučit. Každému takovému odvážlivci se buď rovnou vysmějeme, nebo mu alespoň „shovívavě“ opravíme chyby.

Encyklopedický slovník češtiny (2002) uvádí, že „jak svým literárním a dalším uplatněním, tak i lingvistickým zpracováním zaujímá (čeština) jednu z předních pozic ve světě...“ Zní to pěkně, i když mě osobně dost neupřímně. Souhlasil bych snad jen s tím lingvistickým zpracováním. Podíváme-li se do historie, třeba na barokní poezii jezuity Fridricha Bridela, zjistíme, že autor běžně používá tvary jako "hejbat, ňáký, jinší, línej, všecko" (1659), což svědčí o tom, že i v době „všeobecného úpadku“ se čeština přirozeně vyvíjela a žila si svým životem. To, co dnes nazýváme spisovnou češtinou, je pak z tohoto hlediska do jisté míry umělý konstrukt, který vznikl tak, že „obrozenci“ staletý vývoj kupředu ignorovali, češtinu „očistili“ od nářečních vlivů a vrátili se k její klasické podobě z doby předbělohorské (Kralická bible), kdy středem všeho byly ideály antiky.O tom, co je v jazyce správné a co nikoli, tedy vždy někdo musí rozhodnout a z několika takových rozhodnutí vznikla ta naše dnešní latina.

V týdeníku The Economist (12/2009) vyšel článek o nejsložitějších jazycích na světě. Ze 6 tisíc existujících jazyků si redakce zvolila řeč amazonského kmene Tuyuca, který má speciální slovesné přípony pro označení toho, jak se daný mluvčí o něčem dozvěděl. "Diga ape-wi" znamená „chlapec hrál fotbal, já jsem ho viděl“, ale "diga ape-hiyi" znamená „chlapec hrál fotbal, domnívám se.“ V textu se čeština neobjeví ani jednou, zmíněny jsou jen nosovky v polštině a pak ještě slovanské jazyky jako celek, pokud jde o pestré výrazivo u mnohoznačného anglického slovesa "go". Vinu na tom, že se cizincům čeština tak obtížně učí, nese spíše to, že zatím nebyla vytvořena jediná opravdu kvalitní učebnice a také zástupy bohemistů-latiníků, kteří hledí jen na formální správnost.

Ještě stále jsme až příliš v zajetí pohledu na jazyk, který je ovlivněn psaním diktátů, špatnými známkami za chybějící čárky nebo rozbory složitých souvětí(H1+H2-V1-V2-V3+H3-V4-V5), a málo si uvědomujeme, že mnohem důležitějším hlediskem je obsahová kvalita, styl, srozumitelnost argumentace a přehlednost (čemuž se, přiznávám, taky teprve učím).

Každý vydavatel zaměstnává korektora, jehož jediným úkolem je opravovat chyby autorů článků, esejů a knih. Je to výborné, autor se tak může klidně věnovat tomu, co chce říct, a nemusí plýtvat tvůrčí energií na přemýšlení o čárkách a překlepech. Zároveň si může být jist, že mu žádný korektor nebude nadávat. Klíčová je rovněž faktická správnost textu. I v této oblasti dává každý pořádný deník nebo časopis prostor reakcím čtenářů a obvykle mívá i rubriku věnovanou dodatečným opravám.

John Carey, autor skvělého životopisu Williama Goldinga, se rozhodl citovat deníkové zápisky autora tak, jak byly napsány, tedy s pravopisnými chybami. A Golding sám se zase v předmluvě k soubornému vydání své „mořské trilogie“ čtenářům omlouvá za to, že v tomto díle, jehož hlavní hrdinkou je dosluhující loď britského královského námořnictva, zaměnil polohu paluby pro důstojnictvo a té pro námořníky. Na tuto „fatální chybu“ ovšem nepřišel sám, ale upozornil na ni Patrick O´Brian, který se lodím věnoval celý život, a napsal o nich víc jak dvacet knih.(Golding navíc popisuje lanoví-tzv.kasoun-spojující zadní a hlavní stěžeň, které prý taky neexistuje!)

Kromě korektora a odborné veřejnosti je zde ještě jedna (zaručeně nejspolehlivější) cesta jak se vyhnout chybám – nepsat vůbec. (A cizinec si s námi přeci vždy může pokecat anglicky.)