Aktuálně

V sobotu sem už neměl síly vstát a jít do hospody, takže sem zazevlil s rodiči doma. Byl to zážitek. To vám povím.

Na ČT1 probíhalo předávání českých lvů, na Nově nějaký vzpomínkový večer na Šimka. Po 3 minutách sledování Petry Janů násilně přepínám na Zbrožka. K jeho výkonu chci říct, že se mi to líbilo. Tenhle démon má skvělý štýlo. Heh smál sem se jak blbec i těm nějvětším vyhnívkám. Těšíl sem se na každý další trapný okamžik. Moji rodičové už to dávali o poznání míň. Spíš to nedávali vůbec. Oni už jsou tak zmasírování těma nováckýma zábavníma estrádama, že tohle byl pro ně fakt šok a já si říkal: "Kua já už sem asi opravdu někde jinde."

Naše cesty v chápání světa a názorech na věci kolem se už tak rozchází, že se s nima můžu bavit jen o tom, jak sem byl přes týden ve škole (moc do hloubky zabředávat nemůžu a slova jako semestr nebo nedej bože slovní spojení: fakulta multimediálních komunikací je pro ně španělskou vesnicí) a jestli mám vysušenou hlavu a jestli nemám hlad. Je mi to dost líto, že si s nima nemám co říct a tak se bytem rozléhá prázdné ticho, když sem doma, protože ikdyž něco řeknu, nebo chci začít, nerozumí mi. Ach jo. Je to asi normální, ale stejně. Doufám, že se svým potomkem si v padesáti pokecám o poznání víc.

No trošku sem odbočil od českého lva, ale to byl zrovna ukázkový příklad jiných vlnových délek mých rodičů a mě. Musím ovšem říct, že jsou na mě moc hodní, pomáhaj mi a mám je moc rád...ale není to málo? A jak to máte vy? Prozraďte