Táta

Tohle je asi naše poslední společná veselá rodinná fotka. Společný výlet na Hostýn. Bratrova smečka dětí, moji rodiče, Nitka, Bruno. Všechno jak má být.

V tenhle okamžik sem si uvědomil, že jde do tuhého a že s prvotní mrtvičky se možná zjistí něco mnohem horšího a já začal tátu fotit tak nějak intenzivněji...

Ta nejhorší prognostika se potvrdila a Tatík musel co nejdřív na operaci. Během pár týdnů se z něj stal pacient. Tady se tím ještě moc netrápil a věřil, že ta operace to vyřeší a pojede se dál

Krátce po náročné operaci v Brněnské nemocnici. Všechno proběhlo hladce, tatík to zvládl výborně a pár hodin po operaci už s ním byla zase sranda a bojoval co to šlo.

Pár týdnů po operaci a dojíždění na ozařování do Holešova. Při kontrole v Brněnském onkologickém centru jsme dostali od primáře tu nejhorší zprávu. Nádor v hlavě se podařilo eliminovat, nicméně v těle jich má táta hned několik...

Krásný slunečný den na zahrádce. Věděli sme, že není moc reálných šancí, jak se z tohohle dostat, ale nikdo si to nedokázal přiznat. Chemoterapie byl až ten nejzašší krok. Tady jsem Tatíkovi naordinoval léčbu konopím. Fénixovi slzy - silný konopný výtažek s velkým obsahem THC byl pokus jak nádory pozastavit. Po prvním dni se to celé zdálo skoro jako zázrak. Tatík dostal zase chuť na jídlo, cítil se dobře. Bohužel mamka nedával jeho "high" stav a dost ji to stresovalo. THC s ním celkem mávalo a to tak, že byl problém vůbec s chůzí.

Poslední návštěva ve vinném sklípku. Šli jsme vybírat vína na naši svatbu.

Když jsme se s Nitkou dozvěděli o téhle diagnóze, plánování svatby se o dost úspíšilo, protože jsem tam tátu prostě chtěl mít. Chtěl jsem si s ním užít tenhle okamžik. Bohužel, celé se to nepovedlo jak kvůli mým ledvinovým kamenům, které mě den před svatbou přepadly, tak díky jeho stavu, který se horšil den za dnem. Na fotce s mámou a bráchou.

Fotka po prvním kole chemoterapie. Když nemáte jinou možnost a chcete pro svého tátu něco udělat, prostě přistoupíte na to, co vám doporučují doktoři. Dnes už vím, že to byla chyba a že sme ho tím neměli trápit. Celý ten zhoubný proces se jen urychlil a z mého táty se stal úplně jiný člověk...už ani to víno mu nechutnalo.

Naše společná poslední procházka podzámeckou zahradou. Jeden z mých nejsilnějších zážitků. Byl nádherný podzimní slunný den, šourali sme se pomalinku zahradou a táta mi ukazoval místa, kde divočil s kámošema, když byl ještě dítě. Sedli sme si pod "naše" platany na lavečku, drželi se za ruce a nikdo nic neříkal. Nešlo nic říct. Teď bych mu toho chtěl říct tolik...

S touhle nemocí v rodině člověk dospěje ze dne na den. Řešení všech těch pojistek, půjček, úvěrů, splátek, akcií, nájemních smluv. Nejtěžší chvilka tohohle celého byla, když táta podepisoval darovací smlouvu na dům na mámu. Tohle prostě nevysvětlíte a všem v ten moment bylo jasné, že konec se blíží.

Poslední 3 týdny jsem ho navštěvoval v Brně "na kopečku" Nejedl, byl naprosto pasivní a prakticky jen spal. Odvezli sme si ho domů. Při návštěvě toalety upadnul a už sme s ním nedokázali pohnout. Odvezli nám ho do nemocnice kde všichni věděli, že je to konečná. 22. 11. 2012 jsem ho naposledy držel za ruku a mluvil na něj, chtěl jsem ať aspoň otevře oči a ještě se na mě podívá. Nepodíval...před půlnocí nám volali z nemocnice. Váš tatínek zemřel...

Asi moje nejtěžší grafická zakázka. Parte pro tátu...Ty dny do pohřbu měly zvláštní atmosféru. Vzpomínáte, lejete víno po litrech, prohlížíte fotky, mlčíte, pláčete. Celá rodina se nějak dala dohromady a každý se snažil s tím nějak vyrovnat.

Mě už se to snad nějak podařilo (jinak bych tady tu fotogalerku asi nedal) Máma s tím bojuje stále a asi se jí to hned tak nepovede. Celé to bylo hrozně rychlé, tak nějak nespravedlivé a brzo. Na tyhle situace vás nikdo nepřipraví. Ale tohle je právě ten život. To vybočení z všedních dnů a to uvědomění, jak ty všední dny jsou úžasné ve srovnání s tou hrůzou, kterou každý z nás jednou bude řešit. Táto. Mám tě moc rád! Odpočívej v pokoji prosím.