Asi bych řekl že jsem celoživotní pařan her. Hraju vlastně celý život. Samozřejmě s přibývajícím věkem je toho času méně a méně, ale pořád ten obor tak nějak sleduju a zajímám se co je nového. A taky s tím co mám odehráto už mě jen tak něco nezaujme. Obecně můžu říct, že se ty hry vyvinuly směrem, který mi moc nevyhovuje. Vše je na jedno kliknutí, tisíckrát použítá mechanika i logika puzzlů, grafika se už taky nikam moc neposunuje a těch titulů co vás chytnou za srdce už moc není. Naposledy jsem tu před pár lety psal o VR verzi Half Life: Alyx. To bylo po dlouhé době něco nevídaného a ten herní zážitek byl opravdu strop!
Na podzimní prázdniny jsme s dětma vyrazili na pár dnů poznávat Benátky. Přecijenom konec října dával naději na méně turistů a zásyp na opruzeniny z chození v horku jsme už taky mohli nechat doma.
Takže prosím vás! Máme kolo zpět doma! Takhle jednoduše to můžu říct, příběh za tím byl trošku složitější s nejistým koncem do posledmí minuty.
Ukradli nám to parádní kolo o kterým jsem tak nadšeně psal v v předchozím příspěvku. Dost nás to dostalo. Tenhle skvělej parťák, kterej nám ušetřil spoustu času a přinesl hromadu nadšení do našich životů je fuč! Prostě ho někdo ukradlo zamčené z naší chodby v baráku. Jediné co jsme mohli udělat bylo nahlásit krádež na policajty. Protože kolo není úplně levné, je to trestný čin. Tak nějak jsme se s tím smířili a rozhodli se koupit si prostě druhé, protože nám to za to stojí. Zítra jsem si měl jít pro kolo, ale ráno mi kamarád poslal screenshot z bazosu s fotkou našeho kola.
Tohle téma je celkem obsáhlé, ale zkusím popsat, jak se z naší rodiny stala rodina cyklistická. Bydlíme v užším centru Brna. Naše ratolesti chodí do školky a školy, které jsou v docházkové vzdálenosti od našeho bytu, což je velká výhra a tady upřimně lituju všechny rodiče, kteří musí strávit hodiny v ranních a odpoledních kolonách.
Zkusím lehké ohlédnutí za letošní rodinnou dovčou v Chorvatsku. Jak asi víte, pořídili jsme si starý camper na občasné cestování po ČR a někdy i trošku dál. Celkem se nám tenhle způsob cestování zamlouval a hlavně v momentě kdy máte dvě děti, tak je to pro celou rodinu velké dobrodrůžo. Kluky to ještě baví, Nitka je žena do nepohody a Fiat má rád teplé kraje.
Před pěti lety jsem se rozhodl vstoupit do světa FUJI. Důvody proč, jsem psal o pár příspěvků dál.. Fujifilm vydal v únoru novou verzi s popisem X100VI. Šestá řada tohohle hyperúspěšného foťáku vzbudila ve světě slušnou vlnu šílenství. Už předchozí verze 5 byla prakticky nesehnatelná a tak Fujifilm postavil obří továrnu v Číně, oželel nápis MADE IN JAPAN za výrobní kapacity ale stejně to bylo houby platné, protože v prvních únorových dnech od spuštění vyletělo číslo objednávek na půl milionu. Já objednával hned první dny po spuštění a pro sichr rovnou na 3 e-shopech. Termín dodání se posunoval z dubna na červen a poslední zprávy mluvily o září a to ještě dost nejistě.
Sedím v místnosti ztichlého bytu mojí mámy a před sebou mám jednu smutnou povinnost. Být u ní na konci životní štace…
Mé starší dítko dorostlo do věku, kdy zatoužilo mít vlastní počítač. Doteď si vystačil s tabletem nebo mým Macbookem na cesty. V momentě, kdy objevil hru, která bohužel funguje pouze na PC, zatoužil po vlastním počítači s Windows (aniž by měl ponětí, do čeho se pouští) Já tenhle svět windows a nevzhledných černých krabic pod stolem opustil drahně let nazpět, protože už jsem na to neměl sílu. Laborovat, řešit, nastavovat. restartovat, reinstalovat. Potřeboval jsem prostě pracovat na počítači a neřešit jeho samotnou funkčnost.