youngprimitive homepage

Bohatství je jakýkoli příjem, který je alespoň o málo vyšší, než plat manžela sestry vaší manželky. Přibližně takto zní názor amerického satirika H.L.Menckena, který v článku věnovanému darwinismu citoval The Economist. Žijeme v dynamickém a soutěživém systému, kde mít „dost peněz“ je relativní. Na anketní otázku, která byla součástí širšího výzkumu v USA, zda je lepší vydělávat 100 tisíc, když přátelé vydělávají 50, nebo 150 tisíc, když ostatní vydělávají 300, respondenti volili první možnost (tedy mít více, než mají přátelé, i když celkově méně). Přičemž mnozí nepochybně přemýšlejí nad tím, jak vydělat 300, když všichni kolem vydělávají 50.

V Británii stále velmi populární Karl Marx (před pár lety s přehledem vyhrál soutěž BBC o nejlepšího filozofa), jehož podobiznu u nás známe hlavně z vojenských přehlídek na Rudém náměstí, je spolu s Engelsem (taky známe) autorem Komunistického manifestu, kde se mimo jiné můžeme dočíst, že buržoazie „proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradila vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.Buržoazie zbavila všechny dosud ctihodné a s posvátným ostychem uctívané obory činnosti jejich svatozáře. Proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky.Buržoazie strhla z rodinných vztahů jejich dojemně sentimentální závoj a převedla je na vztahy ryze peněžní.“

Marx byl přesvědčen, že kapitalismus je pouze dočasný (stejně jako jiná společenská zřízení před ním) a že zanikne ve chvíli, kdy ze světa zmizí strádání a nedostatek a všichni budou mít všeho dost.Vývoj nicméně ukazuje, že kapitalismus je jako systém velmi odolný, a to zejména díky své schopnosti přeměňovat luxus v potřebu. To, co ještě nedávno bylo dostupné pouze některým, dnes chtějí (a musí) mít všichni: Jakkoli se již týden velmi raduji svému (ano, už je můj) novému Gillette Fusion s pěti břity pro výjimečný komfort, snažím se hledět vpřed a musím přiznat, že mě víc a víc štve, že to není ten Fusion Power poháněný tužkovou baterií, který vysílá „jemné mikropulsy pro ještě větší požitek z holení.“

Nedávno někde psali, jak málo výroba břitů stojí, jak obrovské má společnost zisky, jak v reklamě nestačí už jeden vynikající sportovec, ale musí být hned tři, jak tu reklamu vlastně hradí spotřebitelé atd. Určitě se najde spousta takových, kteří si zakládají na tom, že oni se holí Astrou a místo gelu používají obyčejné mýdlo (a pochopitelně žádný after shave), nebo se neholí vůbec a stojí mimo kapitalistický systém, nebo jej svou proklamovanou střídmostí a uvědomělostí podkopávají.

Marketingové masáži a touze po nových pěkných věcech se těžko odolává, na druhou stranu argumenty protistrany mají také svou přitažlivost. Obrázek Sarumana, který je rozhodnut zničit všechnu zeleň, pokácet a spálit všechny stromy, aby v pecích přetavil vše v ostré břity, si myslím hned tak cestu na obaly s holicími strojky nenajde. Přitom lze vytušit, že suroviny nejsou nekonečné, zdroje energie pravděpodobně dojdou a nepřetržitá výroba hrozí přetvořením planety v produkty.

Cormac McCarthy (autor The Road), v rozhovoru pro Wall Street Journal vykládá o tom, jak si často telefonuje se svým bratrem a jak obvykle diskutují o katastrofických scénářích zániku světa. Dodává ovšem, že se vždy nakonec sami sobě zasmějí, přestože kdyby je někdo poslouchal, řekl by jim nejspíš, ať jdou domů, napustí si do vany horkou vodu a podřežou si žíly. Když už nemůže být člověk zcela šťastný, může si alespoň ulehčit osvobozujícím smíchem a sebeironií, a to i v nejvážnějších okamžicích. Filozof Jan Patočka v eseji s názvem Mají dějiny smysl? hovoří o tom, že důsledně skeptický člověk musí být zákonitě skeptický i ke skepsi samotné.

Ivan, jeden z Dostojevského bratrů Karamazových, zmiňuje vlastní příběh (báseň), kterou nazval Velký inkvizitor. Tento církevní „vládce světa“ podobně jako buržoazie v Marxově pojetí říká, že:„Svoboda, svobodný rozum a věda je (lidi) zavedou do takových bludišť a postaví je tváří v tvář takovým divům a nerozluštitelným záhadám, že někteří z nich, nepoddajní a urputní, se sami zničí, jiní, nepoddajní, ale slabí, se zničí navzájem a zbývající slabí a nešťastní se připlazí k našim nohám a úpěnlivě k nám zvolají: Ano, měli jste pravdu, jedině vy znáte Jeho tajemství a vracíme se k vám. Zachraňte nás před námi samými!“ a vzápětí odhalí skutečnou podobu onoho tajemství: „Tiše zemřou, tiše hasnou ve Tvém jménu a za hrobem nenajdou nic než smrt. Ale my tajemství zachováme a pro jejich štěstí je budeme lákat věčnou nebeskou odměnou. Neboť i kdyby na onom světě něco bylo, zajisté ne pro takové jako oni.“

Moderní (post-křesťanská) doba zdá se dokládat, že svobodná - nebo přinejmenším demokratická - společnost je prosta konspiračních tajemství a pravd a umožňuje každému jednotlivci, aby dosáhl spokojenosti a aby si své společenské postavení vybudoval svým vlastním úsilím, a to bez proletářských revolucí a zahořklého fanatismu. Přestože již déle nemá smysl a nelze (pokud to vůbec někdy bylo možné) rozlišovat mezi člověkem konzumním a duchovním, není zdravé příliš propadnout ani jednomu z těchto směřování, nezapomínat na občasnou sebeironii, nevěřit těm, kdo tvrdí, abychom ničemu nevěřili (Proč bychom to tedy měli věřit jim?), a nebrat pochopení smyslu toho všeho jako něco, s čím člověk jednoho večera usne, a své chápání už po zbytek života nezmění.

„Pokud nás navštíví mimozemšťané, výsledek bude podobný tomu, když Kolumbus přistál v Americe, což pro domácí obyvatelstvo neskončilo dobře.“ Toto je názor fyzika Stephena Hawkinga, který byl před nedávnem citován deníky po celém světě.

Vybavil se mi článek nazvaný 1491, který před několika lety otiskl výborný bostonský měsíčník The Atlantic (březen 2002). Poměrně obsáhlý text je souborem teorií o tom, jak to v Americe mohlo před jejím „objevením“ vypadat a co se pravděpodobně dělo pak. Soudí se, že na západní polokouli žilo více lidí než v Evropě a tato civilizace byla velmi vyspělá, přestože Homo sapiens vyrazil z Afriky přes Aljašku dříve, než vznikla například první civilizace sumerská a vyvíjel se na rozdíl od civilizace evropské poměrně izolovaně. Lidé na americkém kontinentě nepoznali výrobu oceli, v převážně hornatém terénu nikdy nevyužili kolo, zato ale dosáhli skvělých výsledků v zemědělství. Více než polovina plodin, které se dnes v celém světě pěstují, byla vyšlechtěna v Americe. Je ironií, že kukuřice, rajčata, brambory a papriky podmínily populační explozi na Starém kontinentě a tím později i průmyslovou revoluci. Kukuřice také pomohla modernizovat zemědělství v Africe a tamější nárůst populace vyústil v několik století transatlantického otrokářství. To vše se odehrávalo ve chvíli, kdy Indiáni rychle vymírali. Odhaduje se, že během 130 let vzájemného kontaktu jich umřelo 95%. Španělští dobyvatelé nebyli nijak mírumilovní, přesto to nejhorší, čeho se (mimoděk) dopustili, bylo, že s sebou přivezli choroby jako neštovice, tyfus, chřipku, mor atd. Několik nakažených jedinců a pár prasat spustilo takovou vlnu nákazy, že domorodé obyvatelstvo umíralo po tisících, aniž by kdy spatřilo bílého člověka. Nemoci postupovaly do vnitrozemí mnohem rychleji než Evropané, kteří pak nacházeli vesměs krajinu již bez domorodé populace.

Druhou zajímavou „zprávou z tisku“ je nedávné zjištění na základě analýzy kosterních pozůstatků pocházejících z Chorvatska, že jsme z jednoho až čtyř procent Neandrtálci. V knize Remarkable Creatures profesora molekulární biologie a genetiky Seana B. Carrolla se píše, že Neandrtálci žili na území dnešní Euroasie více než 300 tisíc let. Homo sapiens migroval z Afriky (dnešní Tanzanie) do Evropy před 40 tisíci lety a trvalo 12 tisíc let než Neandrtálec zcela vymizel (od příchodu Homo sapiens). Proč vyhynuli, se neví. Byli vyhlazeni, nebo rozhodly nemoci, nižší technologický, sociální, komunikační stupeň, neobstáli v konkurenci (boj o potravu)? Nyní už nicméně víme, že geny Neandrtálců existují dál. Naše pra-pra-babičky tedy tu a tam zašly na párty k sousedům. Bude jistě zajímavé sledovat, co dalšího se o Neandrtálcích v nás dozvíme.

Naše galaxie má stovky miliard hvězd a takových galaxií jsou ve vesmíru miliardy. V současnosti jsou astronomové schopni pozorovat 443 planet a další miliardy jsou nám zatím utajeny. Pravděpodobnost života jinde je vysoká. Docestovat z jedné planety na druhou naštěstí není totéž jako dostat se z Tanzanie do Evropy nebo přeplout Atlantik. Civilizace na našem vývojovém stupni v žádném případě nemá technologii, která by jí umožnila se k nám dostat. Optimističtí astrofyzikové (Michio Kaku) říkají, že případné civilizace, které jsou od nás popředu o tisíce, možná miliony let vůbec nezajímáme, jelikož mají tak vysoké energetické nároky a vládnou tak vyspělou technikou, že zotročit nás by bylo obdobné, jako kdyby měl člověk zájem na tom zotročit mravence. Těžko si představit, že sem někdo letí mnoho světelných let, aby se pak schovával v lese a pozoroval osamělé vesničany, nebo skončil na pitevním stole v Area 51. Mimozemšťané budou spíše řešit, jak získat co nejvíce energie ze svého slunce (např. vytvořením kulového obalu kolem něj, tzv. Dyson sphere), nebo jak zpomalit jeho přechod v červeného obra. I když je asi dosti domýšlivé tvářit se, že víme to, co vědí oni.

Na povrchu to všechno působí docela depresivně: jedni do jisté míry nechtěně vyhlazují druhé, vítězí lepší technologie, dravost, vše se řítí dopředu a není čas ohlížet se zpět. Jsou však i takoví, kteří tvrdí, že je třeba vrátit se ke kořenům, zpět k přírodě a tradičnímu způsobu života. Zdá se ovšem, že žádný takový idylický začátek nikdy nebyl. Britský historik Niall Ferguson ve své finanční historii světa s názvem The Ascent of Money na úvod poznamenává, že tradiční společenství lovců-sběračů žijí (a vždy žila) velmi nezáviděníhodně – jejich život je krátký a brutální – dlouhé dny běhají s lukem po pralese, aby se najedli, a navíc neustále musí čelit útokům svých sousedů, takže kupříkladu až 60% mužské populace domorodých ekvádorských kmenů umírá násilnou smrtí. Tyto kmeny okamžitě snědí to, co najdou, potravu neskladují, soupeří o plodné ženy, neznají obchod ani spolupráci a jsou xenofobnější než kterákoli jiná vyspělejší (penězi zkažená) společnost.

Poslouchám soundtrack ke sci-fi Moon - téměř s jistotou nejlepšího filmu, který jsem v nedávné době viděl – listuji si střídavě Kafkovým Procesem a Ishigurovým posledním románem Neopouštěj mě (Never Let Me Go) a přemýšlím, jak to vše skloubit dohromady. Jsem totiž přesvědčen, že jak film, tak tyto dvě knihy mají hodně společného.

„Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pociťuje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc? Jsou námitky, na něž se zapomnělo? Jistěže jsou. Logika je sice neotřesná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je soudce, jehož nikdy nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty.“ Toto jsou poslední okamžiky v životě Josefa K., těsně před tím, než jej dva páni v cylinrech popraví za zločin, jehož povahu nezná, a přestože ví zcela jistě, že nikdy nic zlého nespáchal.

Hrdinou Ishigurova románu je pečovatelka Kathy H., které bylo po idylickém dětství stráveném v internátní škole sděleno, že ona i ostatní spolužáci jsou lidskými klony, jejichž jediným úkolem je posloužit v dospělosti jako dárci orgánů. Role Kathy H. je komplikovanější v tom, že se stará o ostatní dárce, kteří obvykle umírají („they complete“) po třetí operaci. Jednou se doslechne, že je možné něco jako odklad, a jde o něj spolu se svým přítelem žádat své bývalé vychovatelky. Ty ale zrovna nemají moc čas a pouze oběma stačí říct, že odklad možný není.

Franz Kafka i Kazuo Ishiguro k sobě mají velmi blízko a jejich díla jsou si v mnoha ohledech podobná. Ishiguro ale Kafku nekopíruje, ale velmi citlivě uplatňuje jeho témata, rozvíjí je a přetváří do moderní podoby. Účinek na čtenáře je nicméně stejný.

Sci-fi film Moon je nesmírně povedený nejenom hudbou Clinta Mansella (závěr filmu je celkovým prožitkem srovnatelný se závěrem Lynchovy Lost Highway...“Dick Laurent is dead“... a Trent Reznor... a David Bowie), ale taky tím, že je v něm překvapivě hodně motivů, které jsou charakteristické pro Proces a Neopouštěj mě:

Křehkost života a jeho krátkost, nevyhnutelnost smrti, zbytečnost a nadbytečnost existence, strojená lidskost těch okolo, podivný smysl pro zodpovědnost navzdory děsivým okolnostem, rezignovanost - to vše provázeno projevy zbytkové (ale houževnaté) odhodlanosti.

...film se k tomu všemu odehrává na Měsíci a je tam jeden úžasný robot!

Stěží by se našla populárnější postava, než jakou je (byl) Ježíš Kristus. Nová kniha Philipa Pullmana (autora antiklerikální fantasy Zlatý kompas, která je pravděpodobně nejúspěšnější britskou dětskou knihou dvacátého století) The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ vede na Amazonu v žebříčcích prodejnosti. Zrovna uvažuji, jestli si knihu přečíst. Bibli jsem si dnes vyzkoušel stáhnout do iphonu - zdarma.

Obecně vzato je škoda, že Kristovu příběhu až příliš často dominují motivy zázraků a utrpení. Buddhisté považují zázraky za věc, které se dokáže naučit každý. Nepřejí si, aby byly zneužívány k manipulaci druhých (či vůbec činěny), a nadto narušují přírodní řád. Náboženský fanatik a antisemita Mel Gibson a jeho ne tak starý film má zase šokovat ohromným Kristovým utrpením, jako by si stejnou pozornost, úctu a soucit nezasloužil každý jiný umučený.

Ekonom Tomáš Sedláček (Ekonomie dobra a zla) myslím vhodněji zdůrazňuje především Kristovu převratnou etiku: kooperativní strategie odpuštění jeví se dle teorie her jako dlouhodobější a efektivnější než starozákonní pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Samozřejmě se témuž lze taky vysmát, jak to udělal třeba William Burroughs v knize Ghost of Chance: „Christ says if some son of a bitch takes half your clothes, give him the other half...“

Přemýšlím nad tím, jak je možné, že Židé po staletí trpí tím, že je na ně svalována vina za ukřižování Krista, přestože si celou tu věc o spasení sami vymysleli a dodnes na svého spasitele trpělivě čekají...

Kritice náboženství jako celku se již nějakou dobu horlivě věnuje například skvělý novinář a esejista Christopher Hitchens (God is not Great) nebo vědec a zarytý ateista Richard Dawkins (The God Delusion). Hitchensův názor by se dal shrnout asi tak: „Náboženství je zlo, vzniklo v dřevních (kamenných) dobách, když lidé umírali mladí a z neznámých příčin, nic kolem sebe si nedokázali vysvětlit, a pro moderního člověka je naprosto nepotřebné...morálka se utvářela dávno před nějakým Desaterem atd...tak neblbněte.“. Dawkins by nejspíš tvrdil: „Koukněte na fosílie, věřte vědě, vesmír vznikl před 13,7 miliardami let...u šimpanze, našeho nejbližšího příbuzného, se dají pozorovat znaky altruistického chování...tak neblbněte.“

Nedávno vyšla kniha Nicholase Wadea The Faith Instinct (četl jsem recenzi), ve které se autor snaží dívat na religiozitu z hlediska evoluce a tvrdí, že náboženství je nezbytnou součástí vývoje člověka, a vlastně mu (nám) pomohlo přežít.

Tak nevím. Pra-guru všech tripařů a houbařů, Aldous Huxley, napsal, že „Bůh je, a ve stejné chvíli taky není.“, což je zase takové psyche-logické.

Docela mě překvapilo (nebo vlastně ne), že v USA udělali průzkum mezi voliči Demokratů (tedy nejspíš sekulárních Američanů) a zjistili, že tito lidé mají sklon v podstatně větší míře než bigotní Republikáni věřit ve spiritualismus a astrologii. Říká se, že v něco se věřit musí. Ale duchové? Horoskopy?

V knize Richarda Holmese The Age of Wonder je zmíněn názor amerického fyzika R. Feynmana, který – ač nevěřící- zastával názor, že dynamika vědy se zakládá na neustálém dialogu mezi skeptickým tázáním a smyslem pro nevysvětlitelné tajemno. Pokud by jeden z přístupů převládl, věda, jak ji známe, by se zhroutila.

Filozof Ludwig Wittgenstein (pro mě) problematiku uzavírá slovy: „K odpovědi, kterou nemůžeme vyslovit, nemůžeme vyslovit ani otázku. Záhada (the riddle) neexistuje. Je-li vůbec možno nějakou otázku položit, je také možno na ni odpovědět...Existuje samozřejmě něco, co nemůžeme vyslovit. To se ukazuje, je to mystické.(This shows itself; it is the mystical.)“

Už jsem to měl vymyšleno, už jsem to měl promyšleno...chtěl jsem psát o tom, že rok 2009 byl v umění (alespoň v tom angloamerickém) tak trochu rokem velryby...o tom, že Philip Hoare napsal skvělou knihu Leviathan, or The Whale, která vyhrála Samuel Johnson Prize for non-fiction a která je tak trochu o klasické americké literatuře (Melville, Hawthorne, Thoreau, Poe) a mnohem více o zběsilém lovu kytovců pro průmyslové a vojenské účely (bývaly doby, kdy tisíce veřejných osvětlení v Londýně svítily na velrybí olej, dnes velrybí olej promazává ponorky, a dokonce i součástky Hubblova teleskopu)...a o tom, jak v pořadu In Our Time na BBC 4 říkali, že velryby jsou tvorové, kteří se vrátili z pevniny zpět do oceánu před 60 miliony lety a jejich nejbližšími příbuznými jsou hroši a fosílie velryb se našly vysoko v Himalájích a jak vrchol Mt. Everestu býval na dně moře atd...a taky o tom, že Oscara za nejlepší dokument vyhrál The Cove o lovu delfínů v Japonsku...no, a The Cove jsem zrovna viděl a je tak skvělý – zajímavý, vtipný a univerzální –, že jsem pak zase chtěl psát jenom o tom, jak mě už docela nudí, že mi pořád někdo ze známých doporučuje nějaké křečovitě vážné sektářské dokumenty, ve kterých (mám podezření) pořád ten samý pánský hlas naléhá na to, jak je třeba otevřít oči, jak je se třeba probudit a prohlédnout skrze špatnosti světa skutečnou povahu pravdy...no, a pak jsem se šel projít se psem a vrátil se a pokusil se o tento „freestyle“, který bych ukončil vzpomínkou na to, jak jsem četl toho Hoarea a paralelně (před spaním) poslouchal audiobook Moby Dick a sledoval Moby Dicka s Gregorym Peckem a koukal na online verzi Moby Dicka a myslel si, že jsem si tento román, který jsem ve svých 21 letech zhltal před zkouškou z americké literatury, připomněl natolik, že jsem se v online verzi rychle proklikal na poslední stranu, kde byl kvíz, za jehož úspěšné vyřešení slibovali oficiální certifikát stvrzující přečtení knihy,..no a neuspěl jsem – otázky to byly více než záludné...asi...do not call me Ishmael!